Jsme studentky a studenti Blízkovýchodních studií na Filozofické fakultě Univerzity
Karlovy.

Má studium Blízkého východu smysl? Ptáme-li se, má-li studium cizí kultury smysl, je odpověď jednoduchá. Rozhodně ano! Představme si, že někde na světě jsou lidé, kteří vědecky zkoumají Českou republiku, učí se náš jazyk, čtou naši literaturu a přemýšlejí o nás. Naše existence je předmětem jejich každodenního zájmu. V průběhu studia tito lidé přijedou k nám, zažijí tu část života, nechají tu část svého mládí a odjíždějí, doufejme, s nadějí, že se brzy vrátí. Po absolvování studia přijedou znovu a třeba se rozhodnou překládat a přeloží naše knihy do jejich jazyka a tím otevřou část našeho světa pro své krajany, kteří mohou těžit z našich myšlenek. Nebo se stanou diplomaty a zasadí se o navázání, či posílení vztahů jejich země s Českou republikou. Nebo
vytvoří obchodní příležitosti, které naše země spojí. Možností je mnoho. A teď si představme, že to samé děláme my, akorát obráceně. Studujeme cizí kulturu, zabýváme se ji dennodenně a dáváme do pohybu stejné procesy z příkladu popsaného výše.
Rozdíly jsou hlavně početní. Zatímco Česká republika má něco přes 10 milionů obyvatel, my studujeme region, který má obyvatel téměř půl miliardy a jeho kulturní, ekonomické, jazykové, literární a umělecké bohatství je skutečně obrovské. Je to region, který pro nás skýtá jen těžce představitelné množství příležitostí a byla by chyba očekávat, že se tyto příležitosti bez našeho přičinění samy využijí. Kdo jiný by se měl těmito příležitostmi zabývat, vyznat se v nich a přispět tím kvalitě našich životů, než lidé s dostatečnou erudicí získanou roky náročného studia našeho oboru?
Bavíme se o regionu, který s tím naším historicky velmi úzce souvisí, vždy byl naším hlavním obchodním partnerem a vždy jsme se navzájem obohacovali. Oboustranně se pohybovalo zboží, suroviny, lidé, umění, literatura a myšlenky a na obou stranách existovali lidé, kteří se tímto pohybem zabývali, vytvářeli mu podmínky a starali se, aby se nikdy nezastavil. Osvícené hlavy vymýšleli vzdělávací instituce a systémy, které od raného středověku vychovávaly právě takové lidi. Z významnějších můžeme zmínit Císařsko-královskou akademii pro orientální jazyky, kterou v roce 1754 zřídila ve Vídni Marie Theresie, a která se starala o výchovu budoucích odborníků na Blízký východ, či staletou tradici posílání příslušníků dvora na východ za účelem studia nám ne až
tak vzdálených zemí sahající do hlubokého středověku.
Má smysl studovat Blízký východ, protože má smysl zajímat se o jiné lidi a nečekat, že se oni budou zajímat o nás. Má smysl se učit cizí jazyky, protože se tím rozšiřují naše obzory a smazávají se hranice. Má smysl číst cizí literatury a přijímat cizí umění, protože tak můžeme zlepšovat to naše. Má smysl snažit se propojit naše regiony, protože tím vytváříme společný svět.
Tohle všechno my děláme.
Naše věda není o nic méně důležitá než fyzika, výpočetní technika, právo, nebo medicína. Nepotřebujeme pravda složité laboratoře a velké technické vymoženosti. Ale nestačí nám ani tužka a papír. Potřebujeme knihy, které studujeme, prostory, ve kterých se učíme a příležitosti vyjet do regionu, který studujeme, protože od stolu se cizí země poznávají přeci jen hůř. Ale hlavně, a především potřebujeme profesionálky a profesionály, kteří nebudou pracovat za platy, se kterými se nedá žít. Potřebujeme, aby naše univerzita spravedlivě platila odborníky a odbornice, kteří nám předávají informace a vychovávají z nás vzdělané lidi. Náš obor má smysl a má smysl do něj investovat a nenechávat nikoho živořit za nedůstojných podmínek a zneužívat zápalu těch,
kteří se rozhodnou mu zasvětit své životy.

Naše práce má smysl.

Martin Lednický, Karolína Švandová, Matouš Horčička, Naďa Družinina, Ema Toušková, Adéla Misarová, Valerie Rosa Hetzendorfová, Anna Kostková, Jakub Hauser, Anna K. Šopovová, Vojtěch Hofman, Sufian Massalema, Agnes Izabela Hinterholzinger, Klára Hellerová, Prokop Fialka, Maximilian Matolín, Matouš Kratochvíl, Adéla Provazníková, Aneta Valentová, Sára Jandová, Lucie Gabčová, Šimon Sládek, Markéta Vrbová, Emma Günsberger, Sára Hamplová, Jonáš Hrazdira, Johanka Dvořáková, Alžběta Kvasničková, Eliška Odvodyová, Klára Leila Aridi, Aliia Iliasova, Klára Šubíková, Jitka Zichová, Michael Šťastník, Karolína Lahučká, Marie Růžičková, Daria Shelakhaeva, Rachel Pojarová, Martina Vašíčková, Karolína Kotalová, Rebeka Lánská, Mlada Hošková, Filip Novotný, Tereza Hallová, Magda Moustafa, Michaela Efrati.

Jste student/studentka blízkovýchodních studií a chcete se pod dopis také podepsat?
Můžete zde:
https://docs.google.com/forms/d/e/1FAIpQLSddUigHfLcdDa5UgaFClU-Q9G_LfHscTHlLJDBctZUnY253AQ/viewform?usp=sf_link