Představte si na chvíli svět bez humanitního a společenskovědního vzdělání.

• Váš oblíbený seriál už jen bez českého dabingu či titulků.
• Nepustíte si zprávy, nezhlédnete publicistický pořad, protože novináři nebudou; nebo budou, ale bez profesionality a standardů.
• Muzea, galerie a archivy se zavřou; zlatá bula sicilská se sesype na hromadu s Beethovenovým rukopisem a složkami StB.
• Žádná světová literatura ani kultura v češtině; Máj, Babička, nebo Zbabělci jsou sice fajn, ale číst je pořád dokola asi nadlouho nikomu nevystačí.
• Texty budeme schopni číst leda jako návody na vaření či výrobu poličky; schopnost nad nimi myslet se postupně vytratí.
• Už žádné poučené pořady ani knihy o dějinách; leda pár barvotiskových obrázků levné nostalgie či nenávisti.
• Budeme manipulováni mediálními obrazy, špehounskými sociálními sítěmi atd., jejichž strategie a cíle pro váš nikdo nerozklíčuje.
• Rozhodování vlády, státních úřadů i občanů o věcech veřejných bude nadále od oka a podle „selského rozumu“; žádné daty podložené výzkumy už nebudou existovat.
• Muzikantům nikdo nepřipraví noty, nenapíše kritiku; koncertovat si budeme leda doma v obýváku.
• Divadlo se vrátí k ochotničení; jeho kritika zanikne; někdo tady mluvil o jeho významu pro českou identitu? A co je identita? Nic z toho už nikdo nepromyslí ani nepopíše.
• Audiovizuální díla se stanou sledy zábavných nebo méně zábavných obrázků; jejich smysl nikdo nepochopí a nerozklíčuje; diskuse se redukuje na líbí/nelíbí.
• Na psychologickou pomoc pro sebe a své děti zapomeňte.
• Na profesionální sociální práci zapomeňte.
• Inovativní a inkluzivní základní a střední školy dostupné všem? Ani omylem. Kvalitu si můžete zaplatit na soukromých školách.
• Pro komunikaci s neslyšícími to zkuste „rukama nohama“.
• Jiní lidé na planetě se od nás liší, mluví jiným jazykem, mají zvláštní názory, dělají nezvyklé věci a rozhodnutí? Nač se obtěžovat s pochopením…
• Poučená diplomacie a mezinárodní vztahy? Zapomeňte.
• Cestovní průvodce na dovolenou do neznáma? Zapomeňte.

Chceme žít v téhle dystopii?

Přínos humanitních věd pro společnost není bezprostředně hmatatelný a ani by neměl být. Naším cílem jistě není vychovávat sociální inženýry, kteří by plánovali a řídili směr, jímž se má společnost ubírat. Avšak v momentech krizí, jako byla například epidemie Covid-19, se ukazuje, že technokraticky pojatá řešení jsou bez účinku tam, kde nejsou řešeny otázky společenské soudržnosti, legitimity moci či zodpovědnosti jedince vůči společnosti. Humanitní a společenské vědy nabízejí člověku i společnosti pohled do zrcadla.

Zároveň stojí za připomenutí, že každé období rozvoje lidské civilizace je spojeno s rozkvětem humanitních a společenských oblastí zkoumání. Atény, vrcholná gotika, renesance, osvícenství, naše první republika či šedesátá léta nejsou jen obdobím technologického pokroku, ale také obdobím rozkvětu humanitní vzdělanosti. Naopak okamžiky v dějinách, kdy byly na vzestupu autoritářské režimy, byly spojeny s útoky na humanitní vědy, s jejich omezováním či podmaňováním. Dnešní ostrakizace má rozsáhlý rodokmen.

V obrazu rozmařilých fakult s příliš mnoha obory a příliš mnoha zaměstnanci, bohužel tak často v médiích opakovaném, se jednoduše nepoznáváme. Statistiky ukazují jinou skutečnost: např. v roce 2021 připadalo na 7296 studentů Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (4809 bakalářské studium, 2287 navazující magisterské) 493 pracovníků s podílem na výuce (přepočteno na celé úvazky), což odpovídalo poměru 1 vyučující na 14,8 studenta. Oproti tomu např. na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy byl ve stejném roce tento poměr 1757 studentů na 226 pracovníků s podílem na výuce, tedy 1 vyučující na 7,7 studenta. Na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy pak připadalo na jednoho vyučujícího, opět přepočteno na úvazky, 6 studentů. Neplatí tedy, že by na filozofických fakultách byl neopodstatněně vysoký počet pedagogických pracovníků na počet studentů.

Zároveň bychom měli vzít v potaz i skutečnost, že výuka na humanitních a společenskovědních fakultách je z velké části založena na seminárním typu výuky, kde ideální počet studentů v jednom kursu je kolem deseti, což dále zvyšuje nároky na zajištění výuky. Co nejindividuálnější práce se studujícími je charakteristická pro ty nejlepší světové univerzity, mezi něž by se přinejmenším některé české vysoké školy rády počítaly. A není to náhoda. Teprve tento způsob výuky umožňuje plně rozvinout potenciál studujících.

Stejně tak oborová pestrost nemůže být chápána jako handicap, ale jednoduše důsledek povahy našich oborů (zejména filologických oborů je z povahy věci mnoho a nedává příliš smysl všechny vyučovat masově). Velké množství menších oborů je přitom ve stávajícím systému financování velkou strukturní zátěží. Zároveň každý obor, každá vědní oblast potřebuje k výuce a výzkumu společenství, ve kterém se výzkum odehrává. Nikdo nemůže být odborníkem a kvalitním vyučujícím všech aspektů, řekněme, čínského jazyka a kultury, nebo pro všechny oblasti dějin umění.

Co je v souvislosti s počty zaměstnanců na místě zvážit, je zastoupení absolventů vysokoškolského studia v celku populace. V tom Česká republika nedosahuje ani průměru zemí Evropské unie. V roce 2022 bylo toto zastoupení 33 % (sledováno v populaci ve věku 25–34 let), kdežto průměr zemí EU byl 40,5 %. Česká republika je tedy na 81,5 % průměru zemí EU. Pro představu o vývoji v posledním desetiletí, v roce 2010 byli absolventi vysokých škol zastoupeni v populaci v ČR 22,6 %, v zemích EU to bylo 33 % (opět sledováno v populaci ve věkovém rozmezí 25–34 let). Česká republika byla tedy na 68,5 % průměru EU. Kdyby trend posledních deseti let pokračoval, trvalo by nám dalších dvacet let dopracovat se alespoň průměru. My nicméně musíme nyní vzít v potaz i proměnlivou sílu populačních ročníků. V současnosti na střední školy míří silnější populační ročníky (v letošním roce míří na SŠ nejsilnější populační ročník za posledních 30 let; rok 1999 byl co do porodnosti nejslabší, tehdy se narodilo jen 89 tisíc dětí; nejsilnější pak byl rok 2008, kdy se narodilo 119 tisíc dětí). Tito studenti a studentky zamíří po maturitě na vysoké školy. Vzhledem k podfinancování vysokého školství lze obdobný náraz, jaký letos zakouší žadatelé o středoškolské studium a střední školy samotné, očekávat za čtyři roky u škol vysokých. Jestliže je tedy cílem české společnosti dosáhnout alespoň evropského standardu, pokud jde o podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí v populaci, lze si jen obtížně představit, že by byly vyučované obory na humanitních a společenskovědních fakultách omezovány a personálně devastovány.

Z humanitních fakult vycházejí odborníci v profesích, které společnost nezbytně potřebuje: překladatelé, psychologové, jazykovědci, sociální pracovníci, archiváři a mnozí další. V současné době však neplatí přímočarý vztah jedna ku jedné mezi poskytovaným vzděláním a bezprostředním uplatněním. Trendem vzdělávacích soustav v zemích, kterým bychom se rádi přiblížili (kontext EU či OECD), je zvyšující se důraz na všeobecné vzdělání. Např. za ideální objem všeobecně zaměřených studijních programů na středních školách se považuje až 60 % programů z celkové nabídky. Důvodem pochopitelně je akcelerující technologický vývoj a s ním se rychle proměňující nároky na pracovní kompetence. Není tudíž opodstatněná představa, že každé studium či jejich většina povede k jasně vymezenému pracovnímu uplatnění, které si absolventi uchovají po celou svou pracovní kariéru. Z této perspektivy se jeví podíl absolventů filozofických fakult v ČR, který v posledních pěti letech kolísá mezi osmi a pěti a půl procenty všech absolventů vysokoškolského studia, jako spíše nestrategické podcenění situace, ve které se jako společnost nacházíme.

Na vysokoškolské studium bychom tedy měli stále více nahlížet jako na formování sebevědomých osobností připravených postavit se na vlastní nohy a samostatně hledat způsob, jakou činností vzdělání zúročit. Absolventi našich oborů si tak osvojují nejen penzum poznatků a vědomostí, ale také celoživotní dovednosti využitelné v široké škále pracovních činností.

Pro názornější představu o pracovních kariérách našich absolventek a absolventů uveďme několik příkladů. Humanitní a společenskovědní vzdělání je jednoznačně velkým přínosem pro novináře, kteří musí být schopni posuzovat věrohodnost zdrojů, chápat historické a kulturní kořeny současných událostí a analyzovat komplexní situace způsobem přístupným širokému publiku. Studium historie a uměnovědných oborů je předpokladem vysoké odbornosti památkářů, průvodců, kurátorů muzeí či galerií. Bez vzdělaných tlumočníků a překladatelů jen těžko obstojíme v Evropě a ve světě. Bez poznání a studia konkrétních a historických reálií strategických regionů se neobejdou diplomaté a další kvalifikovaní odborníci státní služby včetně zahraničních misí. Bez sociologů zkoumajících příčiny a důsledky sociálních nerovností bychom jen těžko dokázali prosazovat deklarovanou rovnost šancí a bránit prohlubování propasti mezi nejchudší a nejmajetnější částí populace. Ale bez sociologů se dnes neobejde ani žádná profesionální marketingová strategie. Bez psychologů a sociálních pracovníků si zase nelze představit moderní stát dbající na kvalitu života svých občanů, obzvláště v době, kdy populace ČR stárne.

Obrátíme-li se na údaje o uplatnitelnosti absolventek a absolventů humanitních a společenskovědních fakult, nenalézáme žádný doklad platnosti stereotypu o „nezaměstnatelných absolventech filozofických fakult“. Podle výzkumu z roku 2018, který si nechala vypracovat FF UK, bylo z absolventů, kteří měli tehdy od ukončení studia nanejvýše pět let, nezaměstnaných pouhé 1 %. Po ukončení studia práci muselo hledat (čili ještě nepracovalo) méně než polovina (42 %) absolventů a téměř tři čtvrtiny z nich (68 %) ji našlo během tří měsíců. Nejvíce absolventů se uplatňuje ve státní správě či veřejných institucích (54 %), dále v soukromých podnicích (34 %) a neziskovém sektoru (9 %). Pro detailnější informace viz  https://www.ff.cuni.cz/…uk/. Podle celkových statistik pak za rok 2018 vykazovaly fakulty humanitní, společenskovědní a teologické nižší nezaměstnanost absolventů než vysoké školy zemědělské nebo přírodovědné fakulty. Obdobnou míru nezaměstnanosti pak měly ekonomické vysoké školy či právnické fakulty (mezi 2 a 1,5 %). Zdroj: Středisko vzdělávací politiky (viz např. https://www.seznamzpravy.cz/). Uplatněním svých absolventů tedy humanitní a společenskovědní fakulty nijak nezaostávají za průměrem v ČR. Míra nezaměstnanosti jejich absolventů (mezi 1 a 2 %) je zcela marginální. Humanitní fakulty tedy rozhodně nezahlcují trh práce těžko uplatnitelnými absolventy. Naprostá většina z nich snadno nalezne zaměstnání na pozicích, jejichž požadavky na kvalifikaci se potkávají s dosaženým vzděláním absolventů (ve světle těchto skutečností se často opakovaný obraz absolventa filozofické fakulty za pultem restaurace rychlého občerstvení ukazuje být jednoduše pouhým mýtem).

Humanitní a společenskovědní vysoké školy vykazují konstantně vysoký zájem o nabízené studijní programy a podle poměru mezi počty žadatelů a přijatých ke studiu se řadí k institucím, které kladou na své studenty a studentky vysoké studijní nároky. Neplatí tedy, že by se jednalo o školy, které „může studovat každý“. Například ke studiu bakalářských studijních programů na FF UK se v roce 2021 přihlásilo 6434 zájemkyň a zájemců. Přijatých bylo však pouze 2086, tj. úspěšnost byla 32 %. U navazujících magisterských programů to bylo 1968 přihlášených, z nichž bylo přijato 1183, tj. úspěšnost byla 60 %.

Humanitní a společenskovědní obory byly podfinancovány dlouhodobě. A na tuto situaci bylo také opakovaně upozorňováno (např. Týden neklidu v roce 2004). O podfinancovanosti lze však hovořit v souvislosti s celým českým vysokým školstvím. Stále v tomto ohledu nedosahujeme ani průměru zemí OECD (poměr výdajů na terciární vzdělávání vůči HDP), přičemž aktuálně zaujímáme dvanáctou příčku ze třiceti sedmi sledovaných zemí, kdy na lepší pozici než my se nachází např. Polsko, Litva či Estonsko. Vývoj financování vysokých škol pak v posledním desetiletí stagnuje: v roce 2010 bylo na vysoké školy vydáno 0,59 % HDP, v roce 2018 0,46 % a v roce 2023 je to pouze 0,45 %. O nepříznivé situaci pak svědčí také vývoj poměru investic do vysokého školství vzhledem k celkovému rozpočtu MŠMT: v roce 2010 byl podíl výdajů na vysoké školy 18 % rozpočtu ministerstva, v roce 2022 již pouze 12 %. V současné době, kdy výrazně vzrostly ceny bydlení, energií, potravin a dalších základních komodit, se pouze finančně nejslabší článek vysokého školství dostal na hranu udržitelnosti. Aktuální ekonomická situace v České republice tedy pouze zvýraznila dlouhodobě neuspokojivé financování vysokého školství, a to skutečně dramatickým způsobem: doposud nízké mzdy zaměstnanců filozofických a společenskovědních fakult ještě neznamenaly nemožnost pokrýt životní náklady v místě, kde sídlí univerzita, v současné době ale tato hranice již byla překročena a příjem za celý úvazek odborného asistenta (plnohodnotný vědecký pracovník s doktorským titulem) již na tyto náklady nemusí dostačovat. Proto se akademické obce těchto škol ozývají tak hlasitě právě nyní.

Důsledkem popsané ekonomické situace je nyní ohrožení existence jednotlivých oborů. Jestliže budou akademická pracoviště z existenčních důvodů opouštět pracovnice a pracovníci, o které se opíraly, nebude pochopitelně možné v jejich výuce a badatelském rozvoji dále pokračovat. Výše mezd pracovníků humanitních a sociálněvědních fakult je v současnosti natolik nedostatečná, že ohrožuje budoucnost těchto institucí. Atraktivnější místa jejich učitelům mohou nabízet jak střední školy, tak i školy základní, o dalších pozicích pro vysokoškolsky vzdělané pracovníky ani nemluvě. Stačí konstatovat, že medián mzdy odborného asistenta na FF UK (nejpočetnější skupina akademických pracovníků humanitních a sociálněvědních fakult) aktuálně nedosahuje ani národního mediánu příjmu a oproti mediánu příjmu ostatních vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců je nižší o téměř dvacet tisíc.

Po opakovaném upozorňování na problém, které nepřineslo žádné výsledky, jsme se rozhodli jít demonstrovat opět. 3. června tak proběhne protestní pochod Kolaps systému, který má být poslední výstrahou vládě.